Kdybych měl nyní opětovně vstoupit do interiéru zámku v Hluboké nad Vltavou nebo do zámku v Českém Krumlově, což jsou překrásné stavební památky na řece Vltavě, které mohou navštěvovat nejen vodáci, zřejmě bych obdivoval mistrovství řemeslných mistrů, co už dávno nejsou mezi námi, přesto tu po sobě zanechali stopy své tvůrčí činnosti. Hrady a zámky a jejich vnitřní vybavení sice nechali zhotovit panovníci nebo jiná šlechta, ale sami nic z toho prakticky nedokázali. Byli pouze zadavateli pracovní činnosti, které se musely chopit šikovné ruce a bystré mozky zpravidla nemajetných prostých lidí. Co mi trochu vadí při prohlídkách těchto objektů je to, že se tu dozvím životopis majitelů tamních sídel, ale prakticky nic nevím ze života malířů obrazů, sochařů, zedníků, truhlářů, řezbářů a také tkalců tapisérií.
V interiérech obou zmiňovaných jihočeských zámků naleznete rozsáhlou sbírku tapisérií, které někdo musel utkat. Někdo si musel dát tu práci zhotovit ručně překrásný kus tkaniny, co může vyzdobit stěny historických budov i jiné prostory. V současné době je také možné zadat tkaní tapisérií profesionálům a že se jim dílo daří, můžete snadno posoudit na výsledcích jejich práce i na referencích Ateliery tapisérií, které jsou veřejně přístupné a známé každému z vás. Vlastně se tu konečně mohu dozvědět, z které dílny pochází například krásná ručně tkaná tapisérie „Československý len“, jež byla věnována Světové výstavě v New Yorku v době okupace naší vlasti hitlerovským Německem.
Je na ní zobrazeno využití lněného plátna pro výrobu krásných dámských šatů, co na tapisérii obléká pět bosonohých dívek. Jsou tu vyobrazeny i znaky státních celků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Tkaní tapisérií považuji za formu umění a velmi si cením této práce od zkušených mistrů svého oboru, kteří mohou dělat svými výrobky radost na řadě míst. Tkaní tapisérií také naplňuje myšlenku otázky Ericha Fromma „Mít nebo být“, která nás upozorňuje na to, že smyslem života je především tvořivost a radost ze sdílení tvorby s jiným člověkem.