Třetí odboj se snad brzy dočká oficiálního uznání

Díky zvláštní konstelaci okolností a aktuálně příznivému poměru sil v poslanecké sněmovně se poslancům ODS podařilo po dvou letech konečně prosadit na program schůze senátní návrh zákona o třetím odboji (protikomunistickém). Blokovat tento vysoce symbolický a historicky potřebný zákon jen několik málo měsíců před volbami už si před svými voliči nemohla dovolit blokovat ani sociální demokracie, která dosud s tradiční podporou komunistů zákonu příliš nakloněna nebyla. Nyní si však už i mnozí poslanci ČSSD uvědomili, že absence oficiálního uznání třetího odboje ještě dvacet let po pádu komunismu je do nebe volající ostudou a neúctou k obětem minulého režimu...

Návrh zákona prošel bouřlivým prvním čtením a byl postoupen několika sněmovním výborům, kde bude ještě podrobnější diskuse pokračovat. Konkrétní znění zákona může ještě doznat řady změn, než bude doufejme na dubnové schůzi poslanecké sněmovny ve druhém a třetím čtení schválen.

Jako jeden z podporovatelů schválení zákona o třetím odboji jsem rovněž vystoupil ve sněmovní diskusi v rámci prvého čtení návrhu:

Dámy a pánové, přečtu nejprve název návrhu zákona - jmenuje se zákon o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu a o změně zákona číslo 170/2002 Sb., o válečných veteránech, ve znění pozdějších předpisů a zákona 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Už z názvu zákona vyplývá, o co tady jde. Podle ÚDV (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu) bylo v průběhu komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob, z toho 247 mužů a jedna žena, Milada Horáková. Asi 4500 osob zemřelo ve vězení a nejméně 284 při pokusu uprchnout přes hranice, přes železnou oponu. Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 tisíc lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 tisíc lidí a do pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 tisíc osob. Do zahraničí uprchlo v letech 1948 až 1987 170 938 občanů.

ÚDV zdůrazňuje, že tato čísla nejsou konečná, protože spousta materiálů se ztratila.

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu - tento zákon je platný. Máme k němu i nález Ústavního soudu č. 14/1994, kterým zamítl Ústavní soud návrh skupiny 41 poslanců na zrušení tohoto zákona s celkem sedmi stranami zdůvodnění proč zamítá. Bylo zdůvodněno, že je platný zákon č. 198/1993 Sb.

Někteří kolegové před chvílí hovořili o tom, proč objevují výrazné chyby v zákoně o třetím odboji a proč oni ho zřejmě nebudou podporovat. Zmíním jenom třeba, že kolega Zaorálek zmínil ozbrojenou formu odporu atd., kolega Seďa to, že je ideologicky zaměřen. Víte, ono musí být ideologicky zaměřeno asi něco, když v samotném názvu zákona se ozývá takové větné spojení, jako protikomunistický odboj. Už z podstaty tohoto spojení je jasné, že když se jedná o odboj, jedná se o nějaký boj. Jako byl první a druhý odboj za války, tak byl třetí odboj, a tento zákon ho chce nějakým způsobem definovat. To, že jde o ocenění a morální satisfakci občanů, již bylo řečeno předkladateli.

Ještě předtím, než se budete rozhodovat, bych rád využil příležitosti a přečetl vám přednášku, kterou v Senátu přednesl pan pplk. dr. Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu Praha. Myslím, že to je velmi důležité, než se budete rozhodovat. On se totiž zamýšlí nad tím, jestli vůbec existoval třetí odboj.
Teď cituji pana dr. Stehlíka:

"Vím, že by stačilo říci - ano, existoval, a uvést řadu jmen konkrétních hrdinů, i těch či oněch akcí, které uskutečnili, ale nedá mi to, abych namísto toho neprovedl malé srovnání. Jistě mi dáte zapravdu, že se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by zpochybňoval existenci druhého protinacistického odboje. Z čeho tento odboj sestával? Můžeme říci, že se /velice zjednodušeně/ organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, jež však spojoval jasný cíl, porážka nacismu a znovuobnovení československé státnosti.

Z politiků a vojáků, kteří odešli za hranice, se postupně vytvořila jak exilová reprezentace státu, která se nakonec přetvořila ve vládu republiky, tak armáda, jež bojovala po boku spojenců a shromažďovala o protivníkovi cenné zpravodajské informace.

Nesmíme rovněž zapomenout na fakt, že nezanedbatelnou součástí činnosti odbojových představitelů v zahraničí byla i činnost propagační a informativní, kam můžeme zařadit i rozhlasové vysílání do zotročené vlasti.

Podíváme-li se ve stejném období na odboj domácí, zjistíme, že v tehdejším tzv. protektorátu vznikly desítky menších i větších odbojových skupin, které shromažďovaly zbraně, munici a trhaviny pro případ celonárodního povstání, jež mělo vypuknout v případě světového válečného konfliktu. Příslušníci těchto skupin kromě toho prováděli zpravodajskou činnost, jejíž výsledky, tedy důležité informace, dopravovali za hranice. Ilegální organizace se soustřeďovaly i na výrobu a šíření letáků a ilegálních tiskovin a v neposlední řadě i na shromažďování finančních prostředků, jež sloužily k podpoře rodin zatčených a popravených. Speciální odbojovou činností byly sabotáže, přepady a atentáty, jež začaly nabývat na síle zejména ve druhé polovině světové války.

Podíváme-li se nyní na odboj vedený proti zločinnému komunistickému režimu a srovnáme jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, někteří z vás možná s překvapením zjistí, že se prakticky v ničem podstatném neliší. Popravdě řečeno, není ani příliš divu, protože ho valnou většinou vedli stejní lidé /pokud nebyli zavražděni nacisty/ a představitelé stejných organizací a stejných složek české společnosti, zejména Sokolové, skauti, vojáci a vysokoškolští studenti.

Jak tedy vypadal třetí odboj? I on se organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, které spojoval stejný cíl, svržení nenáviděného komunistického režimu a znovunastolení masarykovské demokracie. I osudy politiků a vojáků, kteří odešli za hranice po únoru 1948, se od těch válečných lišily jen velmi málo. Začaly vznikat orgány exilové politické reprezentace, Rada svobodného Československa, nechybělo zahraniční rozhlasové vysílání a nezaháleli ani vojáci. Podobně jako za druhé světové války se bezodkladně zapojili do zpravodajství, jež nám jen o několik let málo dříve získalo u spojenců veliké renomé. Jistě ne náhodou všichni vedoucí představitelé zpravodajských skupin, jež v zahraničí působili, prošli Francií a Velkou Británií v letech 1940 - 1945.

A tak se bylo možné opětovně setkat s lidmi, jako byli armádní generál Ingr, divizní generál Čeněk Kudláček, brigádní generál František Moravec či plukovník generálního štábu Karel Jindřich Procházka.

Možná, že v tuto chvíli někdo z vás namítne, že zde na rozdíl od válečných let chybí zahraniční armáda. To je však zásadní omyl. Pokud bychom již pominuli skutečnost, že se po roce 1948 do britského královského letectva vrátilo několik desítek československých letců, z nichž někteří dokonce operačně létali v korejské válce či na středním Východě, i to, že ve francouzské Cizinecké legii působilo několik set Čechoslováků, kteří v jejich řadách bojovali proti nastupujícím komunistickým režimům jak v Africe, tak v Asii - konkrétně lze zmínit např. majora Karla Horu a další - nelze zejména zapomenout na skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo působila v rámci tzv. Labor Service americké armády ryze československá jednotka, která měla číslo 4091 a jméno Czechoslovakian, která na svých amerických uniformách používala československé označení a symboliku a v neposlední řadě i československou vlajku. Velitelem této skutečně československé vojenské jednotky třetího zahraničního odboje se stal v roce 1951 z pověření generála Ingra major pěchoty Karel Černý, který v letech druhé světové války prošel Francií a Velkou Británií, aby nakonec působil na Československé vojenské misi v Moskvě jako osobní pobočník generála Heliodora Píky - ano, stejného generála Píky, který byl komunisty popraven 21. června 1949 v Plzni na Borech.

Pan doktor dále cituje: Měl jsem možnost hovořit s několika příslušníky tohoto útvaru včetně majora Černého, jenž mu velel nepřetržitě až do roku 1980, kdy odešel do výslužby, a všichni bez rozdílu mi potvrdili, že sami sebe chápali jako zárodek budoucí československé zahraniční armády nebo jakousi obdobu České Družiny z let války první světové. Jako takoví analogicky počítali s tím, že budou v případě vypuknutí světového válečného konfliktu přiděleni jako tlumočníci a poradci velitelstvím vyšších amerických jednotek, jež se zapojí do osvobozování republiky.

Nedá mi to, abych se zde nezastavil ještě u jedné často pokládané otázky. Občas se mi totiž stává, že někdo z posluchačů zapochybuje o úmyslech těch, kdo po Únoru 1948 opouštěli vlast, a obviňuje je ze zbabělosti. Většinou neprávem. O čemž ho, jak doufám, aspoň částečně přesvědčí slova velitele nejvýkonnější československé exilové zpravodajské organizace z let studené války, tzv. CIO, plukovníka generálního štábu Karla Jindřicha Procházky, jenž mi při jednom z našich rozhovorů řekl: "Nezaměňujte prosím nikdy emigraci a exil, emigranty a exulanty. Emigrant odchází z vlasti, aby se usadil a žil jinde, zatímco exulant odchází jen proto, aby ze zahraničí působil proti režimu ve vlasti tak, aby tento padl a on se mohl opět vrátit domů. My, kteří jsme vlast opouštěli po Únoru 1948, jsme byli takřka bez výjimky exulanti. Věděli jsme, že vlast opouštíme na dlouho, ale že na návrat budeme muset čekat dlouhá desetiletí, to si tehdy nedokázal představit vůbec nikdo. "

Vraťme se však ke třetímu odboji, a to odboji na frontě domácí, která, jak čas ukázal, si podobně jako v letech druhé světové války svou krutostí nezadala se skutečným bojištěm. I zde můžeme při srovnávání s obdobím nacistické okupace narazit na celou řadu paralel. Podobně jako za protektorátu vznikly i po Únoru 1948 desítky nejrůznějších větších či menších odbojových skupin, které se zabývaly shromažďováním zbraní a munice pro případ protikomunistického povstání i sběrem zpravodajských informací, jež následně dopravovaly za hranice. Vznikající ilegální organizace se i ve změněné situaci soustřeďovaly na výrobu letáků, ilegálních tiskovin a jejich šíření a stranou nezůstávalo ani shromažďování finančních prostředků pro rodiny vězněných a popravených. Existovaly však i skupiny, které připravovaly rozsáhlé ozbrojené akce, jež měly za cíl přímo svržení krvavého totalitního režimu. Zde mám na mysli zejména skupiny majora Miloslava Jebavého a pana JUDr. Jaroslava Borkovce a jejich neúspěšné pokusy o protikomunistický převrat za využití spolehlivých armádních jednotek z března resp. května roku 1949.

S přibývajícími měsíci, které uplynuly od Února 1948, se začal komunistický režim v Československu stabilizovat a provádění takové činnosti, jako byly sabotáže, přepady a atentáty, začalo být ne-li nemožné, tak tedy velice riskantní. Přesto se i v této době našli lidé, kteří byli ochotni provádět odbojovou činnost právě tímto způsobem. Jejich hrdinný boj s obrovskou mašinérií bezpečnostních složek totalitní diktatury jak u nás, tak i v sousední Německé demokratické republice patří k nejslavnějším kapitolám třetího odboje. Ano, mám tím na mysli, jak většina z vás jistě poznala, činnost vojensky organizované skupiny bratří Ctirada a Josefa Mašínových a jejich spolupracovníků. O tom, jaký význam jejich činnosti přikládali sami komunisté, svědčí i ta skutečnost, že neváhali poslat hned tři uvězněné příslušníky skupiny na popraviště a neštítili se umučit ani maminku obou bratrů, vážně nemocnou vdovu po národním hrdinovi z doby okupace paní Zdenu Mašínovou.

Jestliže tedy srovnáváme druhý a třetí odboj, tedy odboj, který nikdo nezpochybňuje s tím, který stále ještě komusi vadí, a proto jej bagatelizuje, narazíme na nečekané paralely, i když se podíváme na protivníka, jenž proti odboji v tom kterém období stál. Vždyť jaký rozdíl byl mezi výslechovými metodami gestapa a státní bezpečnosti, či Heydrichova SD a Reicinova OBZ. Čím se od sebe odlišovaly "volavčí sítě" gestapa od "ilegálních" skupin vznikajících z popudu a pod bedlivým dohledem StB a jaký byl rozdíl mezi konfidentem gestapa a agentem StB kromě toho, že ten druhý mluvil česky? Jaké zásadní rozdíly panovaly při soudním přelíčení před nacistickým Volksgerichtem z let okupace a Státním soudem z počátku let padesátých? A co tresty smrti, justiční vraždy, mučení, věznice, káznice a koncentrační tábory? Na příliš mnoho rozdílů nenarazíme, až na jeden jediný - v tom jediném totiž Čechy vraždili, mučili a zavírali Češi...

Hovoříme-li o těch, kdo se aktivně zapojili do boje proti rudé totalitě v Československu, nesmíme však zapomínat ani na ty, kdo jsou účastníky odporu proti komunismu a staly se jeho obětí jen proto, že existovali, z jakéhosi zrůdného důvodu se znelíbili a stali se obětí komunistické perzekuce - byli vězněni, nasazeni na otrocké práce v uranových dolech či "jen" šikanováni vystěhováním do určeného místa pobytu, zabavením majetku či znemožněním studia dětí. I oni si bezesporu zasluhují naši úctu a vzpomínku.

Vážené dámy, vážení pánové, milí přítomní, ve svém časově omezeném vystoupení jsem se nemohl dopodrobna zabývat činností všech těch, kdo se v okamžiku, kdy ucítili, že je vlast potřebuje, zapojili ze všech svých sil do boje za svobodu a demokracii, za což mnozí z nich zaplatili dlouhými léty strávenými ve věznicích a koncentračních táborech komunistického režimu. Jiní pak přinesli na oltář vlasti to nejcennější, co člověk má - vlastní život. Právě kvůli těmto statečným mužů a ženám považuji zpochybňování třetího odboje za zločin, za urážku jejich památky. Památky lidí, kteří i v nejtěžších zkouškách obstáli a obstáli se ctí."

Tolik tedy pan doktor, který se v Senátu snažil zdůraznit a vysvětlit, co to byl podle něj třetí odboj a proč je třeba jej uznat.

Já pevně věřím, že poté, co zazněla tato přednáška pana doktora, kterou jsem si dovolil vypůjčit, abych provedl jakousi osvětu aspoň mezi poslankyněmi a poslanci demokratických politických stran, pevně věřím, že všechny tyto argumenty zvážíte, zvážíte i to, že ve druhém čtení zákona můžete možná i některé drobné nedostatky a třeba i ty, které se objevily ve stanovisku vlády k tomuto zákonu, odstranit, ale že se přihlásíte všichni demokraté k tomu, že tento zákon konečně v Poslanecké sněmovně bude schválen. Děkuji vám za pozornost.

Petr Bratský

*Stenozáznam* celé diskuse o zákonu v 1.čtení ve sněmovně.
Text senátního návrhu zákona včetně důvodové zprávy.
Přednáška pplk. Dr. Stehlíka z VHÚ na stránkách *Konfederace politických vězňů*.

29.1.2010