"Ekologický" byznys roztáčí svá kola naplno

Obecně je pozitivní, když se protnou ve vzájemném souladu zájmy ekonomie a ekologie. Pomůže to našemu životnímu prostředí a ještě je zde nějaký užitek v podobě povzbuzení ekonomiky, zaměstnanosti či dokonce peníze ušetřené státní kase. Ale všeho s mírou a se zdravým rozumem v hrsti.

Evergreenem posledních let je "obří ekologická zakázka" na odstraňování ekologických škod vzniklých před rokem 1992. Stát se již dříve zavázal, že tyto škody uhradí současným majitelům lokalit, které byly v minulosti poškozeny například těžbou, chemickou výrobou, zněčištěním a nebo necitlivým ukládáním odpadů. Těchto lokalit je po republice mnoho desítek a u každé z nich byl stanoven určitý limit, do kterého bude stát škody hradit. Součtem těchto limitů dospějeme k částce cca 115 miliard korun, o které se dnes tolik mluví. Stala se i jedním z horkých témat jednání o nové středopravé vládní koalici, které probíhá po letošních parlamentních volbách.

Háček je v tom, že dodnes nikdo přesně neví, jak rozsáhlé ty škody jsou. Jednotlivé lokality se dost liší v rozsahu a způsobu poškození. Málokde proběhl nějaký podrobnější průzkum, aby se zjistilo, co je třeba udělat a kolik to asi bude stát. Stát drží v ruce bianco šek na značnou sumu, ale neví, za co ji přesně utratí. Zájemců o peníze je hodně, někteří postoupili do závěrečných kol řízení v režii ministerstva financí, ale ani oni ještě neví, do čeho přesně jdou. U některých lokalit se může ukázat, že škody nejsou tak velké a tam vítěz tendru vydělá. Jinde nemusí stačit ani násobek limitu a tam, aby neprodělal, proinvestuje jen tolik, kolik od státu dostane. Je to docela dobrý byznys se státním pojištěním.

Důvodem pro sloučení všech zakázek do jednoho velkého balíku měla být údajně úspora nákladů a administrativní zjednodušení i urychlení celé akce. Snadno se to však může proměnit v opak. Už nynější průtahy kolem výběrového řízení a nejasnosti kolem vlastního rozsahu škod zdržují a prodražují zahájení celé akce. Při postupu zadávání zakázek po jednotlivých lokalitách by se dnes už mohlo pracovat a čistit alespoň někde. Dostalo by šanci více menších firem, často s lepší znalostí lokálních problémů a větší konkurence by pomohla snížit cenu.

Ekologie je dnes velmi módní a "trendy". Dají se za ní schovat i velmi lukrativní obchody. Vezměme jen pár příkladů z poslední doby. Například boom solárních elektráren, které ze svých kapes nedobrovolně zaplatí všichni spotřebitelé a jako bonus k tomu dostanou hrozbu rozkolísání a přetížení energetické přenosové soustavy. Nebo taková výroba biopaliv a povinné přimíchávání biosložek do nafty a benzínu. Objevují se studie, které dochází k závěrům, že produkce biopaliv je nejen dražší, ale také zatěžuje životní prostředí více, než spalování těch fosilních. Sekundární efekty výroby a ekonomicky umělé podpory výroby biopaliv pak mají dokonce negativní vliv na trhy s potravinami.

Svět se dnes děsí globálního oteplování, v sedmdesátých letech naopak vědci věštili příchod doby ledové. Státy světa se handrkují o miliardy a miliardy dolarů, které mají snížit obsah oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v atmosféře. A pak si jen tak "pšoukne" jedna menší islandská sopka a rázem je v atmosféře tolik plynů a popílku, kolik lidstvo při veškeré snaze nevyprodukuje ani za mnoho let. Po každých povodních a záplavách se lamentuje nad tím, jak je málo přehrad a hrází, že je vodohospodáři navíc předem málo vypustili apod. V roce 2002 však při povodních proteklo Prahou množství vody více než třicetinásobně převyšující objem všech přehrad vltavské kaskády, i kdyby byly do sucha vypuštěné (což ani není technicky možné).

Znamená to však, že se nemáme na ekologii ohlížet, že přírodu stejně nemůžeme v globálním měřítku ovlivnit? Ne, chce to jen víc pokory a rozumu. Filosofie "poroučení větru a dešti" se v historii pravidelně vrací, jen je vždy převlečená do atraktivnějšího a sofistikovanějšího obalu. Člověk a jeho předkové však na této planetě přežili tak dlouho a tolik změn klimatu či životních podmínek ne proto, že by uměli "hýbat vesmírem", ale proto, že vždy našli cestu, jak se nové situaci přizpůsobit.

Péče o naše životní prostředí má mnoho rovin a ještě více souvislostí. Člověk je málokdy schopen dohlédnout všech důsledků svých činů a rozhodnutí, byť i sebelépe motivovaných a bohulibých. A toto vědomí opatrnosti a rozvahy spojené s odpovědností se snažíme už dlouhá léta předávat například dětem ve skautských i dalších oddílech a organizacích. Jen tudy vede cesta. Mysli globálně, jednej lokálně, praví známé heslo ekologů. A to se týká jak ekologických tendrů za desítky a stovky miliard, tak i kousku trávníku vyčištěného partou dětí od poházených papírků.

Petr Bratský

1.7.2010